O ledovém draku Brojdovi

Autor příběhu: Frenkie

Ledový drak Brojd nás napadal rok co rok. Vždy ve stejný den a vždy za sebou nechal jen spoušť. Nikdo se mu nechtěl postavit a ani jiné trpasličí národy nás nebyli ochotni podpořit, protože tak daleko na sever se nikdo z nich neodvážil. My jsme mohli utéct, ale byli jsme trpaslíci a ani drak nás nemohl vyhnat z našich domovů. Byl zde ale jeden válečník. Jodrnhein Midgardson, v té době ještě neznámý trpaslík. Jako jediný si uvědomoval hrozbu, jakou drak pro všechny představuje a byl ochotný se mu postavit, ale tehdejší jarl mu to vždy zakázal. Nebylo pochyb o tom, že to bylo ze strachu. Nejedna armáda padla, když se vydala proti drakovi. Ač nechtěl, musel poslouchat, až do jednoho osudného dne, kdy Brojd opět zaútočil. Byl to největší útok, jaký si kdo pamatoval. Ledový dech bílého draka ten den zabil i samotného jarla i s celou jeho rodinou. Poté co odletěl, nezbylo nic, jen posledních pár přeživších a oči pro pláč. Jen Jodrnhein zůstal chladně stát a sledoval, kam drak letí, dokud nezmizel za obzorem. Nechtěl hledět na tu spoušť kolem, protože si to dával za vinnu. Kdyby se už dřív odhodlal neuposlechnout rozkaz, mohli by teď všichni žít. Připravený byl už dlouho, dokonce měl i zbraň přímo na onoho draka, tak už to nehodlal odkládat. Pod rouškou noci se vyplížil z trosek města a chtěl se sám vydat zabít draka. Sám ale nebyl. Ani ne o dva dny později ho dohnali další dva trpaslíci, jejichž jména si vzal čas. Společně putovali ještě dál na sever, až na místa, kde dokonce už ani ledoví elfové nežili a právě zde narazili na ledovou skálu tyčící se jako jediná nad zamrzlou plání. Až když přišli k obrovské trhlině, poznali, že se nejedná o skálu, ale o chrám a ona trhlina byla brána. Obrovská tak, že by jí prošel i drak. Jodrnhein si byl jistý, že tohle je to místo. Nemuseli jít ani nijak moc dovnitř, než ho skutečně spatřili. Ledový drak, rozvalený v hlavní síni a spal. Okolo jeho těla létala malá modrá světélka, takže byl drak viděn v celé své kráse. Šupiny modré a lesklé, jako safíry a blány mezi křídli bělejší, než sníh. Z blízka byl větší, než si mohli představovat v těch nejhorších snech. A jeho oči modré...otevřené. Prohlížel si Jodrnheina a zvedl se do celé své výšky. Rozpřáhl křídla a zařval. Ten řev se podobal smíchu a nebylo pochyb o tom, že se skutečně směje. Poté se sklonil a promluvil: ,,Dvacet tisíc trpaslíků se mi postavilo tváří v tvář. Největší armáda, jakou jste byli schopni postavit a všichni zemřeli," šeptal, ale jeho hlas se rozléhal po celé síni, ,,mám to brát jako urážku, že posílají jen tři?"Ani jeden ze dvou trpaslíků se neměl k odpovědi, ale Jodrnhein předstoupil: ,,Můžeš to brát, jak chceš, ale tohle je místo kde zemřeš." S těmi slovy tasil sekeru a spolu s ním se k boji připravili i jeho druhové. Drak své protivníky podcenil a hlavně zbraň, jenž Jodrnhein měl. Sekera, která žhnula magickým plamenem. Runy na ni dával Jodrnhein dohromady několik posledních let. Drak rozpoutal ledové peklo. Všichni tři trpaslíci se drželi u sebe, schovaný mezi ohnivými runami. TY ale nedokázali příliš dlouho odolávat chladu, tak praskaly jedna po druhé. Když vichřice ustala, zbyla už jen poslední runa a za ní se krčili oba trpaslíci. Sloužili jako návnada, zatím co Jodrnhein vylezl ke stropu a skočil Brojdovi na záda. Drak nic necítíl, dokud se mu sekera nezabodla do zad. Klasická zbraň by mu nejspíš nic neudělala, ale tohle nebyla obyčejná. Sekera pod drakovu ledovou kůži pustila plamen, který se rychle rozšířil pod celým dračím tělem. Drak svítil a řval. Padl na zem a pomalu z něj unikal život. /plně celý se rozpustil a to jediné co z něj zbylo, bylo srdce, ale kde jeho byl konec, nikdo neví. Spolu s ním se ztratila i jakákoliv další zmínka o Jodrnheinovi Midgardsonovi, pokořiteli ledového draka.